Geneticky spjatá skupina jazyků, užívaných primárně v areálu střední a východní Evropy a sekundárně v severní Asii (zde ruština, především jako dorozumívací jazyk ↗lingua franca národů ruského, příp. bývalého sovětského státu, a Mongolska); v současnosti různě diferencovaných v hláskosloví, morfologii, lexiku i syntaxi svébytným historickým vývojem (divergencí z relativně nářečně homogenního prajazyka – ↗praslovanštiny) i ↗adstrátovými vlivy (např. turečtiny v balkánských jazycích, němčiny v západoslovanských jazycích a ve slovinštině, tatarštiny v ruštině, církevní slovanštiny v ruštině, latiny u římsko-katolických Slovanů a řečtiny u pravoslavných Slovanů).

1 Výčet slovanských jazyků

Jako ↗národní jaz. spisovný se vymezují bulharština (jeden z 12 menšinových jazyků v ČR, viz (http://vlada.cz/)), makedonština, srbština (jeden z 12 menšinových jazyků v ČR), chorvatština // charvátština (jeden z 12 menšinových jazyků v ČR), bosenština // bosňáčtina, černohorština (v letech 1850–1991/1992 byly srbština, chorvatština, bosenština a černohorština pokládány za jazyk jeden, označovaný termínem srbochorvatština / srbocharvátština, v době vydání NESČ je za jeden jazyk pokládá Rádio Svobodná Evropa a označuje ho jako south slavic (http://rferl.org/) – viz také např. ✍Gröschel (2009)), slovinština, ↗slovenština (jeden z 12 menšinových jazyků v ČR), čeština, horní a dolní lužická srbština, polština (jeden z 12 menšinových jazyků v ČR), běloruština, ukrajinština („maloruština“, jeden z 12 menšinových jazyků v ČR), ruština („velkoruština“, jeden z 12 menšinových jazyků v ČR). Každý z těchto jaz. ovšem reprezentuje skupinu více či méně odlišných dial., z nichž lze některé chápat i jako samostatné jaz. (kašubština, rusínština (jeden z 12 menšinových jazyků v ČR), západní polesština); z diachronního hlediska se ke s.j. řadí i „mrtvé“ jaz. ↗staroslověnština, polabština (drevjanština), pomořská slovinština. Grafika s.j. odráží kulturně-historické vlivy, pův. pravoslavní Slované (Bulhaři, Bělorusové, Makedonci, Rusové, Srbové a Ukrajinci) užívají vlastní slovanskou abecedu azbuku (↗cyrilice), pův. římsko-katoličtí Slované ↗latinku, (historicky vyjma bosensko-hercegovské katolíky), upravenou pro potřeby fonologického systému příslušného jaz. spřežkami; např. č., slk., luž., p. ch [x], p. sz [∫], rz [ʒ/∫], luž., p., slk. dz [d͜z], ch,. sln. nj [n,], diakritikou, např. č., hl. ř [ř], č., ch., luž., slk. ž [ʒ], luž., p. ź [z,], ch., luž., p. ć [tś/t∫], p. ż [ʒ], č., slk. á [a:], slk. ĺ [l:], ľ [l,], č. ť [t,], ů [u:], č./p. ó [o:/u], jejich kombinací, např. p., ch. dż/dž [ʤ], zvláštními znaky luž., p. ł [ł], ch. đ [d͜ʹž́], p. ę, ą [e͂, õ], dříve i ch. ļ [l,].

2 Charakteristika slovanských jazyků

2.1 Fonetika a fonologie

Ve fonetice a fonologii jde především o rozvržení diferencí vzniklých už při ↗nářečním štěpení praslovanštiny (střídnice za palatalizace velár, rozsah měkkostní korelace konsonantů, existence l‑epentetického (viz ↗palatalizace), střídnice za ⁺tj/⁺kt a ⁺dj, ⁺dl, ⁺tl, výsledek ↗metateze likvid), mladším vývojem ↗jerů, ↗nosovek, ↗jať, ↗proteze, ↗kontrakce, ↗pobočných slabik, různým vývojem psl. slabikotvorných likvid, y a i, g i specificky č. procesy (č. ↗přehláskami, ↗monoftongizacemi, ↗úžením aj.). Příklady odlišného znění starých (psl.) slov v č. od ostatních s.j.:

č. devět, devátý, slk. deväť, deviaty, hl. dźewjeć, dźewjaty, dl. źewjeś, źewjety, p. dziewięć, dziewiąty, r. dévjat’, devjátyj, ukr. dév’jat’, dev’játyj, br. dzévjac’, dzevjáty, b. devet, devéti, mk. devet, devetti, srb./ch. dȅvet, dèveti, sln. devét, devéti;

č. děd(a), slk. dedo (nář. ded), hl. dźěd, dl. źěd, p. dziad, r. ded, br. dzed, ukr. did, sln. dèd, srb./ch. djȅd, mk. dedo, b. djadó;

č., slk. vlákno, dl. włokno, p. włókno, r., ukr. voloknó, br. valaknó, sln., srb./ch. vlákno, mk. vlakno, b. vlaknó;

č., slk. vlk, luž. wjelk, p. wilk, r. volk, br. voŭk, ukr. vovk, sln. vȏlk, srb./ch. vȗk, mk. volk, b. vắlk;

č., slk. oheň, plb. vid´ėn, hl. woheń, dl. wogeń (nář. hogeń), p. ogień, kaš. oǵin, r. ogón’, br. ahón’, ukr. vohón’, sln. ógenj, srb./ch. òganj, mk. ogan/ogin, b. ogắn;

č., slk. krvavý, hl. krawny, dl. kšawny, p. krwawy (dvojslab.!), r. krovávyj, br. kryvávy, ukr. kryvávyj / arch. krovávyj, sln. krváv, srb./ch. kȑvav, mk. krvav, b. kắrvav;

č. hřmět/hřmít, slk. hrmieť, plb. gramăt, p. grzmieć (hl. hrimać, dl. grimaś), r. gremét’, br. hryméc’, ukr. hrymíty, sln. grméti, srb./ch. gŕmjeti, mk. 3. os. grmi, b. gărmí;

č., slk. večer, hl. wječor, dl. wjacor, plb. vicer, p. wieczór, r. véčer, br. véčar, ukr. véčir, sln. večȇr, srb./ch. vȅčer, mk. večer, b. véčer;

č. kůň, slk. kôň, luž. kóń, p. koń, plb. t’ün, r. poet., br. kon’, ukr. kin’, sln. kònj, srb./ch. kȍnj, mk. kon’, b. kon.

Opozice kvantity vokálů je vedle č., kde je zcela nezávislá na slovním přízvuku (viz ↗vokalická kvantita), zachována v slk. (zde ovšem s krácením druhé ze dvou po sobě následujících délek, tzv. ↗rytmický zákon – např. proti č. dávám je slk. dávam), srb./ch. (i mimo přízvuk) a sln. (jen v přízvučných slabikách); kvantitativní korelace u sonant je v slk. (ĺ, ŕ: stĺp, tŕn) a srb./ch., sln. (u r [ŕ̥]); z komplexu starého ↗přízvuku a ↗slabičné intonace je přízvuk melodický (tónový) v srb./ch. a sln. a dynamický (důrazový, expiratorní) v ostatních s.j.; stálý na první slabice je v luž., č. a slk., na předposlední v p. a na třetí od konce slova v mk. (k přízvuku v mk. píše ✍Mareš 1990: 572: „Má-li slovo jen dvě slabiky, je přízvuk na druhé slabice od konce, tj. na počáteční slabice ...; u jednoslabičných je na jediné slabice výrazu ... Lze to formulovat také takto: přízvuk je co možno nejdále od konce až do třetí slabiky, tu však dále nepřekročí.“), v ostatních s.j. je volný a pohyblivý (jako v ↗praslovanštině), provázený často kvantitativní a kvalitativní změnou nepřízvučných vokálů (redukcí), jejíž povaha obvykle závisí na poloze a vzdálenosti od přízvuku a na konsonantickém okolí (většinou je redukce přímo úměrná vzdálenosti a kvalitě měkkosti konsonantu).

2.2 Morfologie

V morfologii je to především zachování kategorie ↗duálu (v deklinaci i konjugaci) v sln. a luž. Dále je to zánik koncovkové deklinace a vytvoření neflektovaného „casus generalis“ v b. a mk.; gramatické významy a funkce jsou tam vyjadřovány, mimo zájmena, pozicí n. předložkami; od „casus generalis“ se odlišuje jen ↗vokativ sg. V b. a mk. se příznakově vyjadřuje kategorie ↗determinace tzv. členem (pronominálně demonstrativního původu), v b. t‑ovým (stolắt, drugárjat, knígata, moréto, sinovéte, ženíte, poljáta ‘(ten) stůl, (ten) druh, (ta) kniha, (to) moře, (ti) synové, (ty) ženy, (ta) pole’), v mk. t‑ovým (čovekot, ženata, poleto, gradovite ‘(ten) člověk, (ta) žena, (to) pole, (ta) města’), v‑ovým (čovekov, ženava...‘tento člověk, tato žena...’) n. n‑ovým (čovekon, ženana... ...‘onen člověk, ona žena...’), postpozitivně připojovaným k subst.n. v atributivním syntagmatu k adj. (b. mínalata godína ‘loňský rok, loni’, mk. visokoto drvo ‘(ten) vysoký strom’). Mimo b. a mk. (kde se pádové vztahy vyjadřují s výjimkou vokativu převážně analyticky, tedy pomocí předložek) je v s.j. flexivních dnes lok. pádem jen předložkovým, když jen prehistoricky a v starších historických fázích byl možný i bez předložky (stsl. tomь městě × č. na tom místě), v sln. a luž. je též instr. dnes už pouze předložkový. Starý vok. je nahrazen tvarem nom.sg. v r., slk. a sln. Projevuje se tendence k unifikaci „tvrdého“ a „měkkého“ skloňování zobecněním pův. tvrdých v r. a zobecněním pův. měkkých v srb./ch. a sln. Nejarchaičtější stav v deklinaci subst. v pl. zachovávají č. a sln. (č. dokonce graficky s ‑y/‑i v instr.mask./neutra, sln. pouze ‑i). V ssl. je provedeno vyrovnávání mezirodové (při zachování rozlišení mezipádového): r. dat. ‑am, lok. ‑ach, instr. ‑ami pro všechny rody, pod. v p. ‑om, ‑ach, ‑ami, v luž. kromě ‑am, ‑ach, ‑ami (jen omezeně i ‑om, ‑och, ‑imi/‑ymi) ještě i všem rodům v gen. společná koncovka ‑ow: dubow (jen omezeně i ‑i/‑y/‑0), v srb./ch. je pak provedeno vyrovnání mezipádové (při zachování rozlišení mezirodového), u každého typu s jedním tvarem pro dat., lok., instr. ‑ma. V slk., p. a luž. jsou v pl.mask. skloňováním odlišena subst. personální od nepersonálních (tj. ostatních životných i všech neživotných), když u personálních je zachován starý nom. a ve funkci akuz. vystupuje tvar gen. (tzv. „genitiv-akuzativ“). V gen.sg.mask./neuter zájmen j‑ových, t‑ových a n‑ových a ve složené deklinaci adj. je v srb./ch. a sln. koncovka ‑g(a), v r. ‑go ([‑vo]), v ostatních s.j. ‑go/‑ho. V konjugaci zanikl infinitiv v b. a mk. (nahrazen tam perifrází s da) a supinum ve všech s.j. mimo sln. a dluž. V 1. os.sg.ind.préz. tematických sloves je zachován pův. stav ve vsl. (koncovka ‑u), jinak koncovka ‑m od atematických sloves pronikla pouze k typu dělám, resp. též umím v b., p. a hl. a vedle typu dělám, umím i k typu prosím, trpím v č. a dl. (pšosym). V 1. os.pl. je koncovka ‑mo v srb./ch., sln. a ukr., ‑my v p. a luž., ‑me/‑m v ostatních s.j. Staré minulé časy syntetické, aorist a imperfektum, zůstaly zachovány v b., mk., srb./ch. a luž.; obecně slovansky se zformovalo nové průběhové préteritum z pův. perifrastického tvaru vytvořeného spojením ‑l‑ového part. a préz. tvarů pomocného slovesa být (mimo vsl., kde je místo něho os.zájm.: r. ja vídel, ty vídel, on vídel); kompletní paradigma pomocného verba (i v 3. os.) je v srb./ch., sln., luž. (srov. sln. je ležal, so ležali, srb./ch. molio je, molili su, luž. je/jo rězał), bez pomocného slovesa v 3. os. je č., slk. a p. (č. viděl, viděli), přitom p. daný tvar už plně syntetizovala (srov. pro mask.: kryłem, kryłeś, krył ..., pro fem.: kryłam ...), kdežto v č. je jen náběh k syntetizaci (srov. 2. os. kryl jsi // kryls); viz ↗préteritum. Futurum se tvoří opisnými tvary: v jsl. od dok. i nedok. sloves z préz. významového verba + neohebné partikule (vlastně morfému) k´e v mk. a šte v b. (při negaci jinak: b. njama da (na)piša); inf. (plným n. zkráceným) významového slovesa + tvary pomocného slovesa ‘chtít’ (chòću/zkráceně ću, chȍćeš/ćeš ...) v srb./ch.; ‑l‑participium významového slovesa + tvary pomocného slovesa ‘budu’ v sln. (bom, boš ...); v p. takto pouze od nedok. sloves; inf. + tvary pomocného slovesa ‘jmu’ připojovanému k inf. postpozitivně v ukr., tvary inf. + tvary pomocného slovesa budu ve všech ssl., dubletně i v p. a ukr., v ssl. od dok. sloves jejich prézentními tvary (v č., zčásti i v slk. a luž. též nedok.fut. pomocí gramatického prefixu po‑: č. ponesu, *budu nést u sloves lineárního pohybu).

2.3 Syntax

V syntaxi se s.j. odlišují mj. typy jednočlenných vět, resp. jejich frekvencí; č. přitom preferuje konstrukci dvojčlennou, se subjektem aspoň formálně zájmenným to, resp. něco/cosi: slk. Zasypalo tam siedmich × č. Zasypalo to tam sedm (horníků), ukr. Čuly, ščo vybuchnulo × č. Slyšeli, že něco vybouchlo, sln. V travi šusti × č. V trávě to šustí. Je-li neživ. původce děje vyjádřen instr., je běžná objektová vazba s akuz. ve vsl. a zčásti v p. a slk.: r. Vetrom lomalo derev’ja, ukr. Mene obsypalo iskramy, zatímco v č. subjektová vazba s nom.: Stromy se lámaly větrem. Zasypaly mě jiskry. Konstrukce s pasivními predikáty (v č. řídké: Je na to pamatováno, většinou jen okrajové s významem stavově rezultativním) jsou v p. a ukr. produktivní v dějovém významu, a dokonce i s objektovým akuz.: p. Podano herbatę ‘Podává se/je podáván čaj’, Wozy zaparkowano ‘Auta jsou zaparkována’, ukr. Vrožaj zibrano ‘Úroda je sklizena’, Kavu bulo dopyto ‘Káva byla dopita’, v p. i od reflexivních sloves, např. śmiano się. Jednočlenné věty s reflexivní formou slovesnou typu r. Ob etom nedavno pisalos’ v gazete ‘O tom se nedávno psalo v novinách’ (tj. „s podmětem/původcem neurčitým“) jsou obecně sl., ale ve významu generalizovaném/potenciálním (tj. „s podmětem/původcem všeobecným“) se neužívají ve vsl.: č. Jde se tam tudy, slk. Na ulici sa neje, p. Do nich dzwoni się dwa razy ‘Na ně se zvoní dvakrát’, sln. Tu se gre na Triglav ‘Tudy se jde na Triglav’, b. Tăj se ne govori za bašta ‘Tak se o otci nemluví’; vsl. dávají přednost tvaru 2. os.sg. (možném v této funkci i v zsl.) n. 3. os.pl. (v zsl. méně obvyklé): ukr. Z toboju jakraz pohovoryš, r. Chleb narezajut lomtikami ‘Chléb se nakrájí na kousky’. Ve větách se sponově-jmenným predikátem je nulový tvar spony morfologizován v préz. ve vsl. (r. Moj otec – učiteľ), často i v p., nezřídka ve spojení s to (Myślenie to smutek). Různé je rozvržení ‘esse’ a ‘habere’, zejm. ve větách s predikátem existence n. lokalizace/dispozičního výskytu (zčásti v souvislosti s časem predikátu, resp. s jeho negací), např. č. Otec je/není/byl/nebyl doma, r. Otec byl doma / Otca ne bylo doma, p. Jestem w Warszawie, ale Nie ma mnie w Warszawie × Będę / Nie będę w Warszawie, ukr. V svitlyci nema ‘V pokoji není’ × Ne bulo žodnoji knyhy, br. Nastaŭnika njama ‘Učitele není’ × Kalja stajni jaho ne bylo ‘U stáje nebyl’. V přísudku vět vyjadřujících vztah „posesor – objekt posese“ mají zsl. a jsl. ‘habere’ v dvojčlenné větě s posesorem jako subjekt a objektem posese jako přímý objekt: p. Mam nowy kapelusz ‘Mám nový klobouk’, sch. Imam novu haljinu ‘Mám nové šaty’ × vsl. naopak ‘esse’ (v r. v préz. závazně bez fonetické realizace) s objektem posese jako subjekt a s posesorem ve formě u + gen.: r. U nego novyj kostjum, ukr. U njoho je novyj kostjum ‘Má nový oblek’. Nejde však o ostrou izoglosu; ukr. a br. má variantně i konstrukci s ‘habere’ (identickou se zsl. a jsl.). Rozdílné jsou dále typy rodové kongruence u jmenných tvarů slovesných a u adj. v pl. a poměry slovosledné. Pro vsl. je charakteristický chudobný inventář (ohebných) ↗klitik. Zájmenná reduplikace jako balkanismus je charakteristická pro b. a mk.: b. hovor. Znaja te az tebe ‘Však já tě znám’, mk. Mu rekov nemu ‘Jemu jsem řekl’.

Typy souvětí se pevněji konstituovaly většinou až v historickém vývoji jednotlivých s.j., proto je mezi nimi dalekosáhlá nejednotnost i v podobě spojovacích prostředků, resp. v jejich distribuci a frekvenci. Dokonce i v jednom z nejarchaičtějších souvětných typů, který se formoval už v ↗praslovanštině, v souvětí slučovacím, je užití základních nespecifikovaných spojek i a a teritoriálně distribuováno: i běžné v vsl. a jsl. (sln. in), a v zsl. s p. jako přechodným článkem k vsl. s jejich i. (Jen v omezeném rozsahu, event. i se speciálním odstíněním, je slučovací a doloženo též ve vsl. a jsl. s výjimkou sln. a i v zsl. s výjimkou luž.); pod. je adverzativní a téměř obecně sl. (nejvíce vsl., nejméně č., slk.), vedle něho ale zsl., ukr. a br., ala b., ali srb./ch., sln., ama srb./ch., mk., b., ami b., ma srb./ch., pak luž., srb./ch., adnak br., odnak/odnače ukr., jednak p., no r., b., mk., srb./ch., leč č., slk. knižně, leczp., wšak luž., (a)však č., slk., dy br., duž dl., toda sln., než č.

2.4 Slovní zásoba

V slovní zásobě bylo zjištěno (✍Kopečný, 1981) skoro 1200 arch. jednotek společných ještě i dnes všem s.j., dalších skoro 700 chybí buď jen v jednom, n. ve dvou (výjimečně ve více než dvou) s.j.; byla tak zpracována slovní zásoba pocházející – až na zanedbatelné množství slov – z ↗praslovanštiny bez produktivních derivačních útvarů (typu ‑ost‑) i většiny formací prefigovaných; s nimi, spolu s vrstvou nových společných výpůjček s povahou internacionalismů je vrstva slovní zásoby obecně sl. mnohem četnější. Z psl. slov jich dnes nejvíce chybí v luž., mk. a b., v počtu mank následují sestupně br., ukr., srb./ch., r., sln., p., slk. a č.: Sledování toho, jak se v 300 nejfrekventovanějších slov v některém ssl.jaz. (✍Meľnyčuk, 1986) zachovává psl. dědictví, přineslo tuto sestupnou řadu: slk., č., ukr., r., p., luž. Oba pohledy potvrzují, že v č. a slk. je psl. lexikální dědictví nejvíc zachováno, v luž. (a mk. s b.) nejméně. V mezislovanském působení na poli slovní zásoby hrála v novověku nejdůležitější roli ↗slovenština (viz ↗česko-slovenský jazykový kontakt, ↗slovakismy v češtině). Velmi důležitou roli hrála ruština, z níž především pochází celá vrstva společenské, politické a vědecké terminologie a abstraktního lexika vůbec v nové spis.b.; její vliv se však projevil ve všech s.j. Srov. i několik vln jejího působení na č.; viz ↗rusismy v češtině). Ale r. i sama přejímala, hlavně z ukr. a br. a jejich prostřednictvím z p., která se stala východiskem pro výrazy i z dalších s.j.; např. r. smertél’nyj, pékar’, pekárnja se touto cestou dostaly do r. až z č. Uvádí se, že relativně největší část slovní zásoby (až 1/3!) má z jiných s.j. sln.

↗Výpůjčky z neslovanských jaz., resp. neologismy z lat.-ř. základů (typu romantismus, elektron), vytvářejí společnou lexikální vrstvu abstraktní, kulturně civilizační a technické terminologie (viz ↗grécismy v českém lexiku, ↗latinismy v českém lexiku). Nejčastěji absenci výpůjček/evropeismů, popř. internacionalismů jinak obecně sl., vykazují luž. a mk. Celkově se po 2. světové válce vztah s.j. k přímým výpůjčkám (evropeismům / internacionalismům) vyrovnával, před tím jim byly více nakloněny p., r., srb., b. (i slk.), kdežto č., ch., sln. a luž. dávaly přednost spíše kalkování (hlavně podle něm.); viz ↗kalk. Pokud jde o č., viz také ↗íránismy v českém lexiku, ↗keltismy v českém lexiku, ↗arabismy v českém lexiku, ↗hebraismy v českém lexiku.

Kromě internacionalismů z lat.-ř.n. arabských základů se s absolutní převahou prosazují anglicismy, např. ve sportovní a počítačové terminologii (jako např. jogging, sprint, software, harddisk), v oblasti módy (make up, top, crocsy, kondicionér aj.) a v terminologii vědních oborů (např. v jazykovědě: glide, skrembling, performance; v medicíně: screening aj.), ale také ve slovníku běžné komunikace (cool, ok, sorry), viz ↗anglicismy v českém lexiku; ↗germanismy v českém lexiku, a to nejen v těch s.j., jež jsou s něm. v teritoriálním kontaktu (a/nebo byly dříve také jazyky zemí tvořících jeden státní celek), např. p. ślusarz ‘zámečník’, glans ‘glanc, lesk’, zupa ‘polévka’, gruntować ‘zakládat (na čem), opírat (oč) apod.’, slova na ‑unek, hl. arch. sada ‘věta’, ba i pomocná slovesa hl. dyrbjeć ‘muset’ (tak i stč. drbiti (= něm. dürfen)), hl./dl. wordować/wordowaś (= něm. werden), ch. mȁrš ‘pochod, chůze’, sȕpa, kȅlj ‘kapusta’, ȕra ‘hodina’, sln. gíps ‘sádra’, flȋnta, škòf ‘biskup’, fána ‘prapor’. V č. slova něm. původu vytlačil ze spisovné slovní zásoby purismus a slova zůstala součástí substandarních prostředků (ajnclík, ajznboňák, mochr, štamprle), n. zároveň i teritoriálně a generačně (typicky na starší generaci) omezená (štykl, špek, štrycla, prézle); viz ↗purismus. Podobně i v luž. byly vlivem purismu starší výpůjčky jako luž. arch. tawzynt ‘tisíc’, hl./dl. rachnować/rachnowaś ‘počítat’, luž. štunda ‘hodina’, wacha ‘stráž’ nahrazovány domácími podle č.n.p. luž. tysac, hl./dl. čitać/cytaś, luž. hodźina, straža. Germanismy jsou rovněž v jaz. mimo teritoriální kontakt s německy mluvícími zeměmi, např. v r. prostřednictvím staré sociální vrstvy byrokratické a vojenské (buchgálter ‘účetní’, parikmácher ‘kadeřník’, vlastně ‘parukář’, buterbród ‘obložený chlebíček’); viz ↗germanismy v českém lexiku.

V jsl.jaz. balkánských jsou doloženy výpůjčky z turečtiny a z ř., např.: srb. arch. džȅp ‘kapsa’, bosen. kìsmet ‘osud’, srb. arch. òrtak ‘společník’; mk. ambar ‘obilnice’, arch. duvar ‘stěna’; b. bojá ‘barva’, pamúk ‘bavlna’ a četná slova se sufixy ‑čija/‑džija, ‑luk/‑lăk; srb. kaluđer ‘(pravoslavný) mnich’, srb., ch. tŕpeza ‘stůl’; mk. iljada ‘tisíc’, b. liváda, mk. livada, srb./ch. lìvada, sln. livȃda, vše ‘louka, trávník apod.’. V r. jsou vedle grécismů zprostředkovaných většinou církevní slovanštinou (↗staroslověnština) též výpůjčky finské, uralské a orientální, zčásti i csl. domácí, jimiž se odlišuje od jiných s.j., zčásti i od vsl.; srov.: luk (× ukr., br. cybúlja), cvet (× ukr. bárva, br. kóler), čas (× ukr. hodýna, br. hadzína), ljagúška (× ukr., br. žába), šútka (× ukr., br. žart), lóšad’ (× ukr. kin’, br. kon’), sobáka (× ukr. pes, br. dial. pes, pës) aj.

2.5 Tvoření slov

V synchronním plánu se s.j. odlišují nestejnou produktivností typů tvoření substantiv. Podle ✍Meľnyčuka (1986) je mezi neologismy z let 1945–1975 substantivních kompozit ve vsl., b. a mk. 18,5 % – 24,5 % a sufixálních substantiv 12,5 % – 32,5 %, kdežto v ostatních s.j. je kompozit 4 % – 11 % a sufixálních substantiv 19 % – 48 %; je to reflex starých tradic slovotvorby ve spis.jaz.: v 1. skupině prostřednictvím ↗staroslověnštiny (a z ní vyvinuté církevní slovanštiny) byl uplatněn vliv slovotvorných postupů ř., kdežto ve 2. skupině lat. Mezi neologismy (za stejné období) slov zkratkových je ve vsl. a srb./ch. 11 % – 21 %, v ostatních s.j. 2,5 % – 7,5 % (nejméně v luž. a mk.). Č. se v rámci s.j. sama n. zčásti i ještě spolu s některými dalšími s.j. vyznačuje mj. (a) u substantiv sufixem ‑ák pro názvy konatelské: č. ovčák, cirkusák, školák × r. ovčár, cirkáč, škól’nik, ukr. vivčár’, cyrkáč, školjár, p. owczarz, szkolarz, sln. ovčár, šȏlar, b. ovčár; sufixy ‑in(‑a), ‑(ov) pro derivaci kolektiv pro označení porostlých míst: č. borovina, kniž. boří; dubina, doubí; březina, březoví; ořeší × r. sosnják, ukr. dubnják, p. brzeźniak, b. orešák; sufixy ‑k(‑a) a (spolu s některými jinými s.j.) ‑ot(‑a) pro derivaci vlastností (od adj.): č. délka, výška, šířka (slk. šírka); hluchota, prostota × slk. dĺžava, r. vysotá/vyšiná, širotá/širiná, br. hovor. hluchmén’, b. prostotá/prostotíja, mk. prostota/prostotija, sln. dolžína / kniž. dolgȏst, gluhȏst/gluhóta; deminutivním sufixem ‑k(‑o) pro neutra (spolu s p., luž. a zčásti vůbec ssl.), zatímco jsl. a zčásti vsl. a slk. derivují sufixem ‑c(‑e) / ‑c(‑o) / ‑c(‑a): okénko, slůvko, vínko × r. okonce, slk. slovce, sch. vince; deminutivním sufixem ‑ek (‑ok), spolu s p. a některými jinými s.j., pro mask., zatímco v jiných s.j. jsou sufixy ‑k(‑o) / ‑k(‑a) / ‑č(‑e): č. syne(če)k/‑áček, strýček, tatínek, p. synek, stryjek × sln. sȋnko (ale též stríček), slk. ujko, r. syníška (ale též synók), djádjuška, pápočka, ukr. sýnon’ko/synáš(ko)/synjátko (ale též synók), b. sinčé; augmentativními sufixy ‑isk(‑o), ‑izn(‑a): č. psisko, medvědisko, nosisko; babizna, hlavizna × ukr. sobacjúha/sobacjúra, ukr. nosjúra, sln. babȗra, srb./ch. glàvur(d)a; (b) u adj. sufixy ‑at‑ (často proti ‑ast‑ v jiných s.j.): č. okatý, vlasatý, hlavatý × r. glazástyj, br. hovor. hryvásty, p. głowia(s)ty; pro účelová deverb.adj. silným zastoupením sufixu ‑cí‑ (též v slk., luž. a srb./ ch.: ‑ći): koupací, chladicí, hrací, spací; slk. spací, srb./ch. kùpaći × r. kupál’nyj, b. chladílen, sln. igrálen; pro deminutivní adj. charakteristickým sufixem ‑čk‑, často proti ‑tk‑, ‑šk‑, ‑chn‑ v jiných s.j.: č. tichoučký, plničký, chudičký, slaboučký, maloučký × br. cichútki, p. pielniutki, slk. chudušký, hl. słabuški, dl. słabučki, p. maluchny/maluczky/malutki/malusi, sln. mȃjhen; pro augmentativní adj. charakteristickým sufixem -(at)ánsk- (spolu se slk.): č. dlouh(at)ánský, slk. hlbokánsky × p. długachny, r. dlínnyj – predlínnyj, b. mnógo dắlăg, sln. strášno dȏlg; zesilovacím prefixem pra- (hov. s negativním hodnocením prach-): č. pramalý, pra(ch)špatný × r. óčen’ mályj, sovsém plochój; (c) u adv. deadjektivních převahou (spolu se zsl. vůbec) sufixu ‑e, často proti ‑o jsl. a vsl. (br. též ‑a, mk. ‑u): č. ‑o (zčásti paralelní s ‑e) často motivováno morfologicky n. i syntakticko-sémanticky: jasně – jasno, těsně – těsno; (d) u sloves charakteristickým ssl. prefixem vy‑ (též v severosln. dial.; v luž. splynul s wu‑ < u‑), zatímco jsl. iz‑ < ⁺jьz‑: č. vyletět, r. výletet’, hl. wulećeć × srb./ch. izlèt(j)eti, sln. izletéti, b. izletjá (1. os.sg.), mk. izleta (3. os.sg.); zachovaným rozlišením prefixů pro‑ a pře‑ < ⁺per‑, kdežto v ostatních zsl. pro‑ < ⁺per‑: č. proletět/přeletět, proběhnout/přeběhnout × dvojznačné slk. preletieť, hl. přelećeć, dl. pśeleśeś, p. przebić; produktivním sufixem ‑va‑ (schopným i opakování!) při tvoření sekundárních imperfektiv a frekventativ, který má jen zčásti přibližné protějšky jinde: č. zpracovat > zpracovávat, chodit > chodívat > chodívávat × r. obrabótat’ ‘zpracovat, opracovat’ > obrabátyvat’ ‘zpracovávat, opracovávat’, naládit’ ‘seřídit’ > naláživat’ ‘seřizovat’.

3 Klasifikace slovanských jazyků

S.j. jsou větví ie. rodiny geneticky blízkou baltským jaz., viz ↗indoevropské jazyky. Z hlediska morfologického lze s.j. charakterizovat jako fúzující, flexivní, klasifikující, z hlediska syntaktického pak jako syntetické (pouze b. a mk. tenduje k analytičnosti vlivem balkánského jaz. svazu). Dělení s.j. do areálových skupin je ovšem klasicky založeno na fonologických a morfologických izoglosách; viz ↗klasifikace slovanských jazyků.